Poučení od můry....
Včera pozdě večer jsem rozmlouval s můrou, jež se ze všech sil snažila probourat do žárovky, aby se tam mohla uškvařit na rozžhavených vláknech. Pročpak se, vy tvrdohlavci, vždycky pokoušíte o tenhle kousek, zeptal jsem se jí. Protože to tak můry dělají? Kdyby to totiž nebyla žárovka, ale plamen svíčky, byl by teď z tebe jen malý nepohledný škvareček. Cožpak nemáte zdravý rozum? Ale ovšem že máme, odvětila můra, ale občas nás ho nebaví používat, takový přístup se stane po čase nudným a začneme toužit po kráse a vzrušení. Oheň je překrásný a my víme, že nás zabije, dostaneme-li se k němu příliš blízko, ale na tom nesejde, neboť je lepší být na chvíli šťasten a být zapálen pro krásu a krásnou, než žít příliš dlouho a být celý život k smrti znuděný. A tak svineme svůj život do malého smotku a ten pak vystřelíme. A to je také smyslem života. Je lepší být na okamžik součástí krásy a pak přestat existovat, než žít na věky a nikdy se krásy ani nedotkout. Náš přístup k životu se řídí příslovím lehce nabyl, lehce pozbyl, v tom jsme jako lidé předtím, než se stali příliš civilizovanými na to, aby si dokázali užívat života. A než jsem jí stačil rozmluvit její filozofii, můra se obětovala v plameni zapalovače, kterým jsem si právě připaloval doutník. Nesouhlasím s ní. Osobně bych žil radši život o polovinu méně šťastný, ale o to delší, zároveň si však také přeji, aby existovalo něco, po čem bych toužil tak silně, jako ta můra po sebeupálení............